Back to top

Rande

Rande

Karel šel na rande. Nepřipraven, na slepo. Pořádně ani nevěděl, jak slečna vypadá. Co má ráda, čím žije a jak se chová. Věděl jen, jaké květiny má ráda - a přesně takovou ji přinesl. Čekal před kavárnou Louvre - a slečna nepřicházela.

Karel nikdy nebyl randící typ. Ve svém životě vlastně prožil jen tři vztahy - a žádnému z nich nepředcházelo "první rande naslepo". Pokaždé se to tak nějak vyvinulo, pokaždé se z kamarádství postupem času stávalo něco víc. Později si oba uvědomili, že už to není kamarádské posezení nad dobrým vínem, ale regulérní vztah. Vztah dvou lidí, kteří si rozumějí a je jim spolu dobře.

Teď byl v nové situaci. Poprvé si našel inzerát. Poprvé na něj odpověděl. A slečna reagovala kladně. Přesto, že věděla, jak vypadá. U toho se musíme zastavit, pro náš dnešní příběh to je docela důležitá skutečnost. Karel není pohledný. Není to vyložený hnusec, ale krasavec to teda není každopádně. Obtloustlý oplešatělý třicátník, který na první pohled rozhodně podlomení kolen dámě nezpůsobí. Přesto, při důkladném pohledu má Karel něco do sebe. Něco těžko popsatelného, ale něco, co dokáže dámu zastavit a věnovat pár vteřin pozornosti.

Slečna (buďme ohleduplní a říkejme ji třeba Marta) tedy věděla, jak Karel doopravdy vypadá. Věděla, že není krasavec, a přesto se nechala pozvat sem do kavárny. Do kavárny, která pro Karla znamená celý svět. Svět příjemný a milý. Dali si schůzku venku před kavárnou a Karel byl, jako vždy přesný.

Slečna nepřišla. Karel byl trpělivý, navíc věděl, že v dopravní zácpě - navíc v pátek odpoledne - se mohlo stát  cokoliv. A protože mu na prvním randeti svého života opravdu záleželo, rád počkal. Pět minut. Deset minut. Hodinu. Byl trpělivý, ale čím více minut na hodinkách přibývalo, tím více byl nervózní. Říkal si - naletěl jsem. Nikdo nepřijde. Slečna chvilku postávala kdesi skryta za sloupem a když viděla, jak doopravdy vypadá (fotka, kterou přiložil k odpovědi na inzerát byla k jeho realitě milostiva), odešla. Už už to chtěl vzdát - a otočil se, že půjde pryč, směrem na metro Národní třída.

A zrovna - jak ve špatném filmu - přicházela. Přestože fotka nebyla nic moc, hned ji poznal. Je stejně krásná, jako na fotce. Je stejně přitažlivá, stejně krásný úsměv. A ten úsměv tentokrát patřil jemu. S omluvou vysvětlila své zpoždění a Karel honem odpověděl, že to nic není, přece. Že se to může stát kdykoliv. A on na takovou krásku přece rád počká. Předal květinu a vyšli do restaurace.

Celé odpoledne bylo příjemné. Povídali si. Povídali si o všem, co je napadlo, o všem, co je spojovalo. Karel sledoval jemné detaily slečnina vzhledu - dělal to vždy. Chtěl si pamatovat, jak vypadá její úsměv. Chtěl si pamatovat, jaký tvar mají její oči, její nos. Chtěl si pamatovat, kde má kterou pihu a kde má kterou vrásku od úsměvu. A mezitím vyprávěl o tom, jak rád čte. A slečna taky, že ráda čte. Zjistili, že je toho spojuje celkem dost.

"Překvapil jsi mě, moc jsem se bavila", řekla slečna nakonec rande a jen tak mezi řečí se zmínila o tom, že nepočítala s tím, že se to takhle protáhne. Źe nepočítala s tím, že bude chtít prodloužit příjemně strávený čas. Karel Martě poklonu vrátil - i jemu se zdálo úžasné, že tahle osoba je tak blízká jeho duši.

Rozloučili se s tím, že se brzy zase uvidí a že si napíšou.

Teď čekáte co? Hezké pokračování tohoto příběhu? Popis dalších příjemných schůzek, návštěv kin, restauací, koncertů? První rande u něj doma, pak společné bydlení, svatbu a tři děti?

Byla by to krásná pohádka. Pohádka, kterou si Karel doopravdy vysnil. Toužil po tom, aby toto rande nebylo poslední, aby jich bylo deset dalších a pak... Nechme Karlovi jeho představy, realita byla totiž jiná.

Marta se už nikdy neozvala. Karel ji několikrát napsal, ale ani na jeden dopis nedostal odpověď. Na domluvenou schůzku o několik dní později nepřišla. Nikdy už o ní neslyšel. Čas běžel a nikdy se nedozvěděl, co se stalo. A nikdy se nedozvěděl, jestli se to jeho první rande opravdu vyvedlo, jak nejprve slečna povídala, a nebo jestli to byla jen jeho iluze.

Jsem vypravěč příběhů, nechtějte tak po mně znát, jak to bylo doopravdy. Kolik je na tomto příběhu pravdy a kolik je vypravěčské licence. Ale myslím, že určité ponaučení z něj plyne - pro nás, i pro Karla.

Karel pochopil, že ne vše je tak, jak se nám zdá, protože máme zaujatý pohled, nevidíme věci z odstupu a nevidíme všechny souvislosti, vztahy... Taky pochopil, že první zdání klame. To, co se nám zdá krásné je ve skutečnosti "jen hezké". A někdy je realita ovlivněna našemi touhami, našim přáním.

Teprve později - to už jeho srdce přeskočilo na jiný rytmus jiného jména - mu došlo, proč se mu slečna neozvala. Později mu došlo, proč už se neměli nikdy vidět.

Ale to je jiná pohádka.

- Tomáš Kaplan Fojtík -

www.pankaplan.cz

tomas.fojtik_zavinac_gmail.com

Převzato z http://blog.idnes.cz/ se souhlasem autora.

Fórum: